na Blog.cz

Zase celej víkend jen hádky. Zase celý všední dny jen hádky. Od rána až do večera. Nebo je to jen jedna velká, která nekončí? A je mi to fuk. Míjí mě to. Uvnitř cejtim prázdno. Ty hádky jsou mi úplně ukradený. Kdykoliv přijdou, jenom mě obejdou a já zůstanu prázdná pořád stejně. Je mi to jedno. Ale je to jen přetvářka. K okolí. K sobě. Ve skutečnosti zanechávají hluboké rány na těle i na duši...

Nechat se pohltit hudbou. A nevnímat. Nebo spíš dělat, že nevnímám. Hrát to před ostatníma, ale hlavně před sebou...

Samota a klid. A prázdnota. A přesto slyším, jak mluví k němu a ke mně. Hezky a láskyplně, otráveně a plná zloby.

Měl být jenom on. A ne i ještě další, dvojče, který všechno posralo už, když vzniklo...

Jsem prostě navíc.

Měl bejt jen skvělej synek a ne i jeho hnusná, zlá a blbá sestra.

Beze mě by jim bylo líp. Neslyšela jsem to jen jednou. Teď pořád. A taky to vím.

Kdybych nebyla, byli by na tom o dost líp s financema. Byly by menší náklady, to zaprvý, ale hlavně, hlavně by bratr neměl nikdykratší nohu, za což můžu jen a jen já, takže by se jednak ušetřilo těch hrozně peněz, co na to padlo, ale ušetřilo by se všem i hrozně moc starostí...

A nikdy by nevadilo tak jako vadí teď, že otec neplatí výživný... Teď si nesmíme nic kupovat, protože nemáme peníze. Dokud nepošle, nebo dokud nepřijde další měsíc...

A možná, kdyby měli jenom jedno a zdraví dítě, nikdy by se nerozvedli...

Celý dny se jenom hádáme. A příčinou jsem vždycky jenom já. Vlatně mě už máma budí tim, že na mě řve, že mam okamžitě vstát, nebo mě zmlátí, že já si vyspávám a ona musí makat a dělat nám snídaně a tak. Už se ani nesnažim jí říct, že mi jí nemá dělat, že mam rádno dost času a že si jí udělám sama. Tím se to vždycky zhoršilo.

Pak si teda jdu dodělat snídani, kterou nedodělá, mezi tim na mě ještě řve, že proč vždycky musim zkazit celej den...

Jdu se oblíknout, což stejně neudělám, protože leží na koberci a cvičí... A já se prostě nebudu převlíkat, když pode mnou někdo leží... A funí...

Pak se teda nasnídám, voblíknu se, jako obvykle mě seřve, že potřebuje rychle do koupelny, že chci všechno jenom pro sebe, abych nepřišla pozdě a vostatní mi sou jedno, tak se tam zamkne a za půl hodiny vyleze, rychle si vyčistim zuby, poslouchám, jak nadává, že se potřebuje namalovat (do tý koupelny se tři lid v pohodě vedjou!)...

Rychle ještě prohrábnout vlasy, navlíct na sebe první oblečení, co mi padne do ruky, udělat si svačinu a pití, popadnout tašku a vypadnout, co nejrychlejc to de.

Ve škole jsem za 20 minut, když si poslouchám hudbu, tak ten úsek pěšky trvá míň, takže tak za 15 minut, škola otvírá ve 40, a já z domova vycházím už v 6:55...

Abych se vyhla nějakýmu dalšímu času na hádku.

Ale stejně je toho dost a stejně za to jako obvykle můžu já. A jo...Prostě nejsem taková, jaká bych měla bejt...

Ve škole zase ten obvyklej scénář, kdy přijdu, pozdravim, odpověděj ahoj, začnou se bavit o novym díle nějakýho z těch seriálů nebo knížek, já se snažim zapojit se, ale je to na nic, stejně mě vodpálkujou...

Takže sedět sama, snažit se vypadat šťastně, počítat minuty do konce...

Posrat test (jasně... já napsala, že 550 milimetrů je 5,5 metru, že jo), celkově nálada na hovno...

druhej den to samý a samý...

"Máš tady nechutnej bordel, 40 kč z kapesnýho ti strhávám! Koukej si to uklidit! A dělej!"

"To kapesný mi ani nemusíš dávat..."

"Nech toho, nebo ti jednu fláknu, ty...!"

Takže úklid.

"A vypni ten kravál! A nech toho! Pořád děláš jenom pakárnu (poprosila jsem, aby zavřela dveře)! Už toho mam dost. Je mi z tebe na blití."

(mimochodem, 50 ,měsíčně, respektive 50 jednou za čtvrtrok, nebo 200 jednou za čtvrtrok, zvýšila na 200 měsíčně... Ještě jsem kapesný neviděla a už mi 7x strhla 40 kč...)

Pak se jdu učit...Skončim na zemi v obyváku s cédéčem v přehrávači a brečim...

Ta bolest. Neopustí tě. Nemůžeš proti ní nějak účinně bojovat. Není to bolest těla, ale duše...

Zima. Oblečená v teplákách, triku a mikině, stejně zima. Nevím, jestli je to zima u nás doma nebo zima, co pramení v tom, jak se cejtim.

Sedim, uzavřená do sebe a kejvu se sema-tam, sem-tam... Brečim. A nemůžu přestat... Chci si ublížit. Jenom tak to přejde.

Nechci ubližovat svýmu okolí.

Brečim, brečim, nutkání si ublížit se stupňuje.

"Já vás vychovávám jinak než ostatní, všechno vám dovoluju..." Jasně... "To, že ostatní někam rodiče nepustěj a děti se jim musej podřizovat, to já jsem hodně liberální matka a dycky se podřídim vám." Jasně. Takže já si to všechno, jak mi docela často tvrdíš, jenom představuju ve svý hlavince... Ani nevíš, jak mě nasralo, když s mi to řekla. "To nevadí, ono se to někdy stává. Někdy si prostě ve svý hlavince ty věci pozměníš a pak tomu začneš věřit..." tón jak když mluvíš s kryplem... Krátce po tom si mi řikala, že jsem divná a že nejsem v pořádku... A že jsem asi po otcovi, o kterym tvrdíš, že má bájnou lhavost...

Další, další, další hádka... Jako večer to ještě přežiju, ale ty po ránu... Mě už fakt zabíjej...

Dneska jsem měla foťák ve škole... Těch pár dilin si myslelo, že je to kamera, po vysvětlení, že je to foťák se ptaly, čim teda fotí... Asi tim kulatym, lesklym, co je velký jak kráva?

A tak nějak jsem si pořádně konečně prohlídla školu...

Hrozně moc plakátů, většinou už neaktuálních, na všemožné alternativní festivaly a koncerty (jo, dokud neodešli ti dva, s čírama, bylo jich daleko víc, protože je vylepovali voni...), na školní festy, akademie, filmové kluby, na školní neoficiální festy, na dny, jako den v obleku, den v modrém, den, kdy si vezmete tohle, tohle a tohle...

Samolepky ACAB a GNWP, graffitti a tagy všude po chodbách, dveřích, nábytku, oknech.... Samolepky trollů, nálepky různejch organizací na podporu práv zvířat...

Rozkopaný koše na odpadky, vypadlý a zprohýbaný a popsaný a polepená dveře od skříněk v šatnách (mimochodem, skříňky tam jsou teprve tři roky)...I když, nejlepší věci se stejně najdou v šatně oktávy (nafukovací pana a panák, spoustu kýblů svázanejch stuhama k sobě, plyšáci, plyšáci bez hlaviček, zbytky plyšáků... všechno navíc naaranžovaný ve velký umělecký dílo...)

Na zdech obrovský obrázky, jak by řek profesor biologie, pyjů...

Na dveřích od "kabinek" dívčích záchodů různé vyučovací hodiny (prostě třeba hodina 12. chemie - tam je tvrdnutí malty, hodina 4. - dejepis - tam je 7 divů světa, hodina 2. přírodopis - tam je složení nějakejch rostlin a jejich buňek a tak...), spoustu pedobearů, nápisy jako "záchod", "hovno", "hovno je na klice" a na klice nic, koutky poezie (nějaké super básně, jako básně o sraní, nebo o tom, že než rusák je horší ten a ten, báseň o tom, jak je škola krásná, když hoří...

Vím, že na klučičích jsou všude trollové a graffitti, aspoň jak řikal Vlasáč...

Výtvory lidí ze školy, který se někdy skládaj ze sprejem napsanejch slov Sex, Hate a Marihuana, případně parodujou profesory...

A nesmíme zapomenout na všudypřítomný smrad popkornu a cigaretovýho kouře - v kabinetu informatiky si dělaj pořád popkorn a 80% profesorů kouří. Ovšem nejsilněji je to po cigaretách cejtit před řiditelnou a chemií - mohou si to dovolit, protože s nima žídnej nekuřák kabinet/kancelář nesdílí a pak před výměníkovou stanicí, kam chodí kouřit ti ostatní...

A taky ještě nemůžu zapomenout na mapy na zdech od toho, jak praskly trubky na hajzlech...

Ach, ano...Krásný to gympl...

O dějáku sledujem Kladivo na čarodějnice...

Snažila jsem se po další hádce přesvědčit sama sebe, že mi to je jedno... Bez úspěchu...

Tak nějak jsme se sblížily s KarateKidem...Ale to jenom proto, že tam nebyla Terka...

Chce to čas.... Ale jak dlouhej...

A jak dlouho se ještě s matkou budem hádat?

Já prostě nejsem taková, jaká bych měla bejt...

Snažim se... Vážně se snažim... Neodpovídám nic jinýho, než "Ano, mami," "Jistě, mami. Udělám to." "Ano, udělám to." "Ano." "Promiň, hned to udělám."...

Třeba dneska jsem přišla pozdě do školy, protože chtěla pověsit prádlo...

A stejně jí to neni dost...

Je to na nic... Snažila jsem se s ní o tom i mluvit... Ale bylo to na nic...

Ještě tak před pěti hodinama tahle nálada přetrvávala. Cejtila jsem se úplně na nic, nálada úplně na hovno... Zase ty myšlenky... A zrovna, když jsem tak bloumala na chodbě, mysl někde pryč, někdo mi zaklepal na rameno... Nejdřív jsem se tak strašně lekla, ale pak jsem se vzpamatovala a otočila se. Nikdo. Otočila jsem se na druhou stranu. Nikdo. A pak jsem ho uviděla. Vlasáče. Jak se tak nenápadně plíží kolem zdi... Pozdravit se... Dívat se mu do očí. Povídat si tu malou chviličku... A najednou je všechno super. Jsem tu zas já. Ta já, která je na hony daleko od svý mámy, bratra a otce. Od svýho bytu. Od všeho, co tak strašně nenávidí... (teda, já je mam i přes všechno ráda, ale víte, jak to myslim... Mam je ráda, pokud se nehádáme... Ale stejně mam dědu a B radši...) A je šťastná. A sama sebou...

A dneska výtvarka... doufám, že půjde... A doufám, že se zase zastavíme na tu tak krátkou hodinku na zastávce... Je mi s nim hrozně fajn... Je jeden z těch 3 lidí, se kterejma mi takhle fajn je... G, on a B... A samozřejmě taky děda, takže vlastně 4...

A mimochodem. Don't forget you're alive...

Someone Invisible

Penderecki... Něco sou fakt takový cvokárny... Ale něco se mi líbí...

Nebaví mě to. Nějak mě nic nebaví. Tohle všechno. Nic a všechno. Jak si to představit? Jak si představit nic a všechno? A nekonečno? Jde to?

Fascinovaně sledovat svojí žílu. Jak se hejbe, když pohneš rukou. Je to zvláštní. Necítíš bolest. Jen fascinace. Když odhodíš nůž od krve. A tvoje mysl je najednou prázdná. Všechny ty stupidní i nestupidní, zbytečný i důležitý, prostě všechny myšlenky odletěj pryč. A najednou je teď a tady. Ale čas neplyne divně jako obvykle. Zastaví se. A je hezky. Mysl je čistá, volná. A užívám si návrat zpět do svého těla. Chvíle uvědomění.

Nic netrvá věčně.

Supermanka se bavila o filmu Obraz Doriana Graye (2009 i 2004) a hlavně konstatovala, že 2004 byl hezčí herec v hlavní roli, ale kdyby byl Firth mladší, tak se jí líbí víc ta druhá verze. Vlastně... Jo. Šlo převážně o vzhled úvodní postavy...

Další věc, proč se tak odcizuju. Protože se nemůžu (a ani nechci) zapojit do jejich debat o Pretty Little Liars a Vampire Diares, která knížka už vyšla, co se stane v tom a tom dílu tý a tý série, jak tenhle je chudák, ptotože ho tahle mrcha podvádí, jak tenhle herec je sexy a jak by si daly říct, jak je naštvalo, že tahle začla chodit s timhle, hádaj se, jestli je hezčí on nebo on, jestli je lepší díl v knize nebo v televizi... Ale taky převážně ten vzhled....

"Kde je můj kufr na dovolenou?" "Jé, tak to bude to, co mě tlačí uprostřed lýtka!" Aneb obezita... Jako nemám nic proti lidem s nadváhou, ale 360 kilo je moc.

Prej, že někdy půjdem do čajovny. Problém je to někdy a to půjdem (my). Protože tyhle my se nikdy nedohodnou a hlavně někdy, to znamená nikdy, nebo někdy, ale beze mě...

Padaj mi všechny kalhoty. Nechápu, jak můžu tak rychle zhubnout?

Zasraná alergie.

Řešit podělaný maličkosti, aby se nemusel problém vyslovit nahlas. Zabejvat se maličkostma, jako padající kalhoty, ale nemuset mluvit a myslet na velkej problém...

Sakra. Může bejt nějaký přátelství vůbec dokonalý? Aspoň natolik, že mě nebude ten druhej odsuzovat? A nebude na mě často naštvanej já nevím za co?

"Podepsala jsem se ti tam?" zeptám se jí, když dávala podepisovat fotku. "Jo! Podepsala!" odsekne a hodí uraženej výraz, dál se se mnou odmítá bavit. A já se ptám. Co sem kurva zas udělala?

Kdyby si nepřečetla ty básničky. Nebo kdyby nikdy nevěděla o tom, tom všem, že mam milující matku a jak to snášim... Mohlo by to bejt fajn... Ale takhle. Často prostě potřebuju někomu říct, koho mám ráda, co mě trápí. A mám pocit, že jí to někdy vadí. A neví, co si má o tom všem myslet. A co si má myslet o mně... Možná jí hrozně křivdim, ale připadá mi to tak... Chápu, že má taky problémy. A jsem tu pro ní. Aspoň se snažim bejt... Ale. Prostě je naštvaná a s nikym se nebaví. Když mi nechce říct, co se děje a když se jí pokusim rozesmát a naštve se ještě víc, co mam dělat? Nechat jí bejt? Jenže tim se to nelepší... A až odejde DJ, Supermanka tu ve třídě bude mít jen Bianku. Bianka bude se Supermankou. A já budu i jako teď chodit od skupinky ke skupince, dokud mě nezačne štvát, že všichni umlknou, když k nim přijdu, a zůstanu sedět v lavici, dívat se před sebe a počítat minuty do konce školy...

Se Zrzkou náš vztah už není nic. Jako cizí. To, co jsme si slíbily, že se nestane. Sliby... Jakou váhu má slib nejlepší kamarádky? Asi žádnou. Když jí náhodou napíšu, sice odepíše, ale po ahoj následuje "musím se učit, čau"... Ale vypadá to, že na tom gymplu je šťastnější. A má tam lepší kamarádky...

KarateKid se na mě občas usměje. Nemít spolu skříňku, asi už se nebavíme. Nevim, co se stalo špatně. Nevim... Snažim se vzpomenout. Když odcházela Zrzka, byly jsme v pohodě. A pak, první den školy, si KarateKid sedla s jednou z těch svejch kamarádek, teda s tou už bejvalou... A to mi slíbila, že bude sedět se mnou. Dozvěděla jsem se to až od Verči...

A pořád poslouchat, jak se diví, že se mnou vůbec ještě kamarádí... Asi to vážně je mnou... Ne asi. Určitě. Přemejšlim o někom, s kym bych kamarádila dlouho... Nikdo. To není dobrý...

Vlastně snad jedině G, se kterou jsme se ale 3 roky neviděly... Až teď... Ukáže čas... Ale je to jedinej člověk, kterýmu můžu říct všechno... A vim, že to 100% pochopí... Jenže má svý kamarády, se kterejma chodí po hospodách a do klubů a má s nima bližší vztah... Nemůžu chtít, aby se to změnilo.

Ráno mě máma budí stylem "okamžitě vstávej! Dělej! Nebo dojdu pro vařečku!"... Pak poprosím bratra, aby zavřel dveře. "Mohl bys prosím zavřít dveře?" "Di doprdele! Fakt už!" "Po ránu seš hned nepříjemná! Je mi z tebe k zblití! Uděláš snídani!" Je mi z tebe k zblití. K zblití. Je mi z tebe k zblití. Z tebe. K zblití. Je mi k zblití... Rezonuje mi to v hlavě.

Už sakra nevim. Nevim, co je špatně. Co já dělám špatně. Co udělat, aby to bylo v pořádku. Aby to přestalo. Teda. Možná vim...

Václav...

Dočíst Acid House.

Kreslení.

K snídani půl chleba s lehkym mazacim sýrem, k svačině to samý, k obědu croissant, k večeři nic...

Kreslení...

Umejvání barev z mýho okolí a ze mě...

Pianista.

O samotě je mi dobře...Nikdo na mě nekřičí...

Čeká na mě děják a fyzika. Buď se budu učit aspoň tu fyziku, abych dostala jedničku a tudíž pak jedničku na vysvědčení, nebo se na to vykašlu a holt budu mít dvě dvojky...

Děják stejně ještě nevíme rozsah testu...

Mam dojem, že češtinářka řikala něco o úkolu...A máme nějakej projekt. Jenom nevim, jestli na ájinu nebo frájinu...

Dvě ráno, pořád se mi nechce spát. Celej den ve škole jsem sotva držela oči otevřený, hodiny se vlekly jak něco. A teď... Ospalá nejsem. Vůbec...

Modrý džínový tříčtvrťáky a k tomu pytlovitý fialový triko s hvězdičkama. Prej že se to ke mně nehodí... Tssss. Já budu nosit, co chci a ne, co se hodí k mýmu "stylu"...

Kráva měla 13 cm jehly... To byla prdel jí pozorovat, jak v tom vůbec neumí chodit a jak hodila držku!

Focení...

Neumim kreslit barvama. Když zavřu oči, ponořím se do svýho nitra a pak kreslím, vždycky z toho vznikne takový něco, kde převažují hodně tmavý odstíny, často do šeda, co nemá konkrétní tvar ani smysl...

Chci změnu. Potřebuju změnu. Ubíjí mě, jak je každej den stejnej, jako den před tim...

Promazat nepovedený fotky...

Someone Invisible

Ráno se probudim s dobrou náladou. Už jsem si řikala, že je to v pohodě, že ty moje "depresivní" (nebo jak to nazvat) stavy trvaj jenom chvíli a pak je to všechno zase divně fajn a já jsem divně šťastná. Tak jako to bylo vždycky. Pár dní všechno nenávidět a chtít se zabít, pak se všemu smát a bejt hrozně šťastná, všechno milovat... I když to první zůstává stejně vždycky tak nějak "pod kůží"...

A pak si uvědomim, že je teprv šest, což jsem čekala, že bude pozdějc, když jsem šla spát ve tři ráno. Máma vzhůru, bratr vzhůru, zase najednou slzy, bez zdánlivé příčiny. Zase to nutkání si něco udělat. Ten vztek. Ta nenávist sama k sobě.

Možná bych se mohla v něčem zlepšit, kdybych měla nějakej svůj osobní prostor. Jenže těžko máte chuť cokoliv dělat, když vám pořád stojí za zadkem bratr nebo matka, který vám furt za něco nadávaj a něco po vás chtěj, kdykoliv už to vypadá, že by to mohlo jít. A pak, když už odejdou a vy konečně máte chuť něco udělat a máte i ten prostor, hned někdo přijdě, že už musíte spát. Pak obvykle následuje hádka a zase jste to vy ti špatní, kdo může za všechno... A pak už se k ničemu nedostanete. Ale taky poslední dobou těch chvil, kdy by byla chuť, ubejvá...

Zavírání dvěří. Taková blbost! Jenže když tady někdo projde, nikdy, nikdy nezavře ty zasraný dveře! A to je o to prosim, protože za prvý, je mi zima, za druhý, bratr mě sere a když si něco pouštim, tak mi fakt dobře zní, když on do toho podupává do nějakýho úplně jinýho rytmu, zpívá si úplně jiný melodie a dělá na mě ty svý ksichty, mumlá si, jak sem blbá a tlustá a hnusná, a má hroznou prdel z toho, když je mi blbě a chci bejt sama a nemůžu... Matka, když zavřu dveře (upozorňuju, že netřísknou, protože umim používat kliku), tak akorát od ní jednu schytám... A když je prosím, aby zavřeli dveře, jsem protivná a nemam nikoho ráda, jsem jáistická, že mi záleží prostě jen na mě a všechno musí být vždy jen po mém....

A stejně nezavřou. A navíc, když něco píšu, s někým si píšu, nebo cokoliv dělám, když jsou dveře zavřený, než vstoupí, musí je otevřít, takže slyším, že někdo přichází, kdežto když jsou otevřený, tak mi třeba bratr čumí přes rameno pár minut, přečte si všechno, co píšu, pak to běží říct mámě a já jsem kde...

Je dvanáct a já už chci, aby tenhle den skončil. Nenávidim tyhle dny. Kdy je dlouho světlo, já sedim doma a nemůžu utýct do tmy, kde bych měla aspoň nějakou ochranu. Nemůžu bejt sama. Nemam kde bejt sama...

Hudba hodně nahlas. Abych se do ní mohla ponořit celá a plavat ve svým vnitru, nalézat všechny ty zakrejvaný emoce a dostat je ven.

Abych mohla na chvíli opustit svoje tělo a poletovat si kdesi v krásnym světě, kde existuje jenom hezký.

Abych mohla mít chvíli náladu je-mi-to-fuk, nevnímat, neslyšet jak se baví moje matka s mym bratrem, jak se maj rádi, jak jsou spolu spokojený, když jsou dál ode mě, když u nich nejsem já, která jim způsobuju jenom starosti a špatnou náladu...

Abych mohla sedět a proplouvat myšlenkami rychlostí světla, nevnímat nic z okolí, ani ty myšlenky a pak se jen po několika hodinách rychle a bolestivě vrátit a zem, když dostanu za úkol vyžehlit 2 škopky prádla...

A pak oběd, asi ve tři, kdy na mě máma řve, jak sem hrozně protivná, jak nic nedělám, jak sem děsně líná a jak vona musí vždycky všechno honem honem a mě se musí pořád jenom doprošovat. Ale když jí řeknu, že teď hned nemůžu, že ať vydrží 2 minuty, za dvě minuty fakt přijdu, dojdu k ní, že teda to jako udělám, ale ona mi jenom odsekne, že mam vypadnout, že si to radši udělá sama...

Pak ještě dostanu dvojnásobnou porci, možná trojnásobnou. Takže jí nedojim, zase to "seš divná, blbá, nemocná, dokud to nesníš, tak se nezvedneš od stolu", tak jim, pak se mi zvedne žaludek a já musim na záchod, abych to všechno dostala ze sebe. Jen pohledy, že si za to můžu sama a "vidíš, vidíš"... Jenže já prostě nemám hlad, ani chuť...

Proč používám tu zasranou emotikonu, když se tak vůbec necejtim? Píšu veselýho smajlíka, i když nejsem. Proč. Abych tomu uvěřila? Aby si ostatní mysleli, že jsem v pořádku? Nebo jenom ze zvyku?

Pouštět si písničky, který za normálních okolností umocňujou pocit štěstí... Za normálních okolností. Tedy ve chvílích, kdy jsem dost daleko a dost dlouho pryč z domova. Ale teď mě ještě víc srážej dolů. Tak proč je poslouchám? Protože to bez nich tak nějak prostě nejde. Vypsaná fixa, třeba Čtyři slunce, Dezolát; Houba, třeba Ve jménu vlajky nebo Kradená svatozář; Serj Tankian a System of a Down, třeba The Sky is Over, Lonely Day; Psí vojáci, Žiletky nebo Bílá a studená; Malomocnost Prázdnoty, například Špinavej Titanik a Maruška; Rise Against - Hero of War a Make it Stop; Zakázaný Ovoce - Genocida a Alkoholka, další, další a další...

Stát v koupelně, s nožem v ruce...

Bianka četla pár mejch dalších rádoby básní, většina z nich byly bohužel na téma sebevražda... Nechtěla jsem aby je četla. A teď je na mě naštvaná(?). Říká, že si myslela, že jsem silnější a že nejsem takovej srab a zbabělec, kterej to hned vzdává. Ale mě je to fuk. Už je deset večer, po víc jak dvanácti hodinách se je-mi-to-jedno stav utvrzuje, potrvá tak ještě do zejtra, kdy se budu na všechny usmívat, jako by se včera nic nestalo a nechtěla jsem udělat něco, co vede k jediný jistotě života. Pak se pohádám s matkou a bude to zase zpátky. Další hádku ale už vážně nevydržim. Už to je prostě moc.

Nejsem schopná jít cokoliv dělat. Všechno odkládám a pořád bych jenom spala. Nečtu. Chuť kreslit neni chuť, ale rozhodnutí, který stejně odložim, protože chybí právě ta chuť a když náhodou se donutim, nebaví mě to. Stát a dívat se z okna, kejvat se sem, tam a doufat, že čas přeskočí několik hodin, aby mohla bejt už tma a já mohla jít spát a další moje utrpení ani nezačalo...

Ale sakra! Vždycky může bejt hůř, tak co teda dělám!? Myslet na hezký věci. To nejde, když To přijde. Když To přijde, existujou jen negativní věci a pocity. Jen beznaděj. A já jsem totálně v prdeli...

Jo. Už to řekli i na plnou hubu, že beze mě je jim líp. A maj pravdu. Nic doma nedělám, pořád jen nadávám, sedim a chci, aby mi ostatní sloužili. Jsem navíc. Bezcenná. Působím svýmu okolí jen bolest. Nic víc. Nic víc neumím. Mam trpět. To já můžu za to, že má můj bratr kratší nohu, protože jsem to byla JÁ, kdo šel na svět dřív. Kdyby se to nestalo, nemuseli by nám nic píchnout a nikdy by nedostal tu infekci.

Přidělávám všem jenom starosti.

Když se třeba s Biankou podělím o nějakej problém, zatěžuju ji tím. A ona jich má taky dost. Taky musim říct, že je to dobrá kamarádka, jakou já nikdy nebudu. A i když je na mě někdy naštvaná, vím, že to má se mnou těžký...

Nechci dál vidět, jak všem jenom ubližuju...

A jak je taky často minimálně zajímám.

Už prostě nemůžu. A možná ani nechci. Působim lidem kolem mě dost velkou bolest. Mělo by to přestat. Možná to bude taky bolet, ale bude to jenom jednou, nárazově.

A protože jsem se nedostala večer na internet, tohle sem dopsala druhej den ve dvě...

Ve škole pohoda. Ráno tě pozdraví Darth Vader a kámoš jako Jedi, pak chybí půlka lidí, místo matiky veletrh fiktivních firem... Tělák, kdy se hraje upravovaná verze vybíjený, takže se u toho hrozně běhá a s míčem jen jeden krok, kdy se musíš oběti dotknout, takže jsem sebou několikrát sekla, protože už jsem nemohla. Vlastně mě tak trochu odmítaly poslouchat mý nohy. Teď to dělaj často... Film o češtině, kdy jsem si do uší poštěla Rancid, takže ve chvíli, kdy Iásón bojoval s Harpyjí, hrála Ruby Soho a já se musela usmát... A ještě předtím, když Harpyje někoho zabila, tak hrála Last one to die... A Zrzoun... Bavili sme se spolu a mimořádně jsem začala já. Asi se mi zase snížila stydlivost, protože jsem se cejtila úplně v pohodě... Koukala jsem mu přes rameno, co čte, pak se smál, pochopitelně mně, dělal si srandu, pak já z něj, když jsem šla z knihovny, tak na mě koukal z chodby vedoucí k šatnám tim jeho....divnym (?) pohledem... A byl zase hrozně fajn... A taky jsme si spolu dost povídali, smáli se hodně věcem... A stáli spolu na zastávce, rozloučili se a on se na mě pořád díval...

A Vlasáč si se mnou chvíli povídal na chodbě. Oba jsme byli na výtvarce... 3/4 hodiny tam stát a povídat si. Smát se. Všemu. Oba. "Znáš kašpárka v rohlíku?" "No, jo, ale nijak je neposlouchám..." "Hm...Já taky ne." Smích. "Já čekal, že začnem probírat filozofii textů a ty řekneš tohle. Haha. To by mě nenapadlo se zeptat na něco, co neposlouchám"...

A taky... Prostě... Je fajn. Všechno s nim je fajn. A já se zase cejtim neskutečně šťastná. Díky jednomu jedinýmu setkání... A taky mě zval. Někam ven. Kamkoliv. Třeba na pivo. Musela jsem odmítnout. Pitomá rodinná oslava!

Kéž by tyhle chvíle nikdy neskončily. Nesnáším návrat domů. Nesnáším svůj domov...

A samozřejmě. Hned, jak se v dobrý nálad vrátim domů, mě už mezi dveřma seřve máma. A tak to pokračuje až do večera. Hudba na max, myšlenky na naší debatu a vybavování si každý maličkosti. Ignorace okolí. Ale jen na oko. Ignorovat to, co mi pořád řikaj už prostě nejde...

Doprdele. Ty seš kráva, fakt! Pořád jenom fňukám. A sem na tom dobře. Mam celkem hezkej život. Vlastně oproti jinejm přímo nádhernej.

A co takhle ti, který to měli ještě težší? Ty, jejichž citáty často čteš, ty, jejichž hudbu posloucháš. Ty to měli ještě těžší. A zabili se snad, jako nějaký zbabělci? Ne!

Mimochodem. Zrzoun mi dneska řek, že mi to sluší... To je poprvý za.... za hodně dlouho, co něco podobnýho slyšim...

A jestli nějakej zmrd dá na ksichtoknihu naší třídní fotku a označí mě tam, tak mu udělám...něco hodně ošklivýho a bolestivýho...

Someone Invisible

Jsem Rákosníček, Budulínek, i třeba Vochomůrka...

A jsem neskutečně originální, i když nosim nějaký to oblečení z obchoďáku zkombinovaný s dalším oblečením z obchoďáku, delší blonďatý vlasy s ofinou má taky každej, nosim neznačkový konversky... Jsem prostě neskutečně originální, protože nikdo neni originálnější, než já a nikdo nemá takový originální mozkový pochody, jako já...

A je jedno, že se třeba snažim vypadat, jako támhle Maruška Vomáčková, protože jsem prostě děsně originální a tak to taky zůstane...

A taky vždycky bylo a je...

Kdo si tohle nemyslí? Kdo vůbec dobrovolně prohlásí "Ano, jsem něčí kopie?"

Samozřejmě. Pokud nedokážete číst myšlenky a nepodstoupíte plastiku, nikdy nebudete kopie 100%, protože každej je svým způsobem originál, ale taky je každý ve většině věcí i svým způsobem kopie. Většina "kopíruje" více lidí (nebo i něco jiného, pro mě za mě) a už to, jak moc a co si z každého vezme nechává vzniknout originálu. Ale ne každý originál je výrazně originální. Dobře. Stojej dva pankáči. Oba maj zelený číro, oba maj černý sidovky, oba maj třeba roztrhaný džíny, oba maj tetování na ruce, oba maj stýly, oba maj pírsink v bradě a obočí a oba maj na oblečení placky a nášivky. Ale každej tam má třeba jednu jinou... A je to originál? Nebo kopie?

A kdo vůbec jsme, abychom mohli o někom říct, že není originální?

Třeba moje spolužačka, Kráva. Ta ve všem napodobuje svůj obrovskej vzor Selenu Gomez. Od oblíkání, sestřihu až po výrazy tváře a tón hlasu. Je to kopie, nebo je to originál, protože tupějšího člověka nenajdete a taky nemá úplě všechno stejný, třeba povahový rysy určitě ne?

Už to, že se vám líbí něčí názor a vy ho přejmete, někdo může považovat za kopírování...

Já si myslím, že nějak moc originální nejsem. Holek, jako já, jsou tu tisíce, možná miliony... Ale nesnažim se nikoho násilně kopírovat. Jsem originál a nebo jen ubohá kopie?

A máte vůbec právo to rozhodnout? (svobodu slova sem netahejte)

Someone Invisible

Majáles dopadl dobře. U toho bych ráda zůstala, ale bylo tam i dost věcí, který mě naštvaly. I když ty dobrý asi převažovaly...

Když už jsem si myslela, že se nemůže nic podělat, něco se trochu podělalo a to, že mi ve čtvrtek (čili den před tim) v osm večer sestřenice psala, že nemáme lístky. B je chtěla koupit ten den ve škole, ale nebyly... Jeden se sehnal od Slamiče, kterej nakonec nešel, ale dva chyběly. Nejdřiv sme to chtěly nechat na místo, ale pak někdo začal s tim, že budou určitě vyprodaný, no, tak sem v tom šílenym slejváku jela do Palladia do Neoluxoru, kam se předtim volalo, jestli je maj... Po tom, co jsem zapomněla trasu a musela jsem se ptát asi 5 lidí na cestu, z nichž mi 3 poradili blbě a moje bloudění se tedy protáhlo, jsem ještě bloudila v Palladiu, než mi došlo, že bych se mohla podívat na plánek... Stejně jsem to ale stihla (i když asi s 10 minutovou rezervou)... Nic už mi nemohlo zabránit...

Kromě toho, že jsem opět nezvládla cestu (kterou jsem si sice poctivě napsala, ale píšu jak prase, tak sem to po sobě nepřečetla), takže jsem tam dorazila později. Stejně ale nakonec dřív, než obě sestřenice, takže kompletní jsme byly asi až po půl čtvrtý... Pipes and Pints začínali v padesát. Fronta. Nakonec jsem přišla pozdějc jen asi o 5 minut, což fakt nechápu... Asi mi jdou napřed hodiny... No, každopádně, B šla shánět Eržiku, Fífu a Dama, druhá sesřenice šla s BéBé moc pomalu, takže jsem využila možnosti a vecpala se do kotle... I když sem byla už po minutě celá od piva a bláta, bylo to naprosto super. Můžu říct, že právě je jsem si užila z celýho dne nejvíc. Po tom, co skončili tu na mě čekal další složitej úkol, vlastně pro člověka, kterýho je těžký i v úplně tichý místnosti slyšet, až nadlidskej. A to nějak se k nim dostat, respektive dostat je ke mně, protože plot se mi přelízt nepodařilo a sekuriťák byl celkem protivnej. Tak sem ze sebe vydala všechno a zavolala. Nejblíž stál Syco Mike, ale to bylo trochu marný, páč mě absolutně neslyšel, co sem se mu snažila říct. Něco řekl, co jsem taky neslyšela, protože vedle mě křičela nějaká holka, a odešel. Takže nic. Tak jsem řekla sestřenici, protože byla blíž a je taková malá, ať řekne pod plachtou těm, co seděli za plotem, aby zavolali Vojtu. Že prej jo. Asi po 5 minutách přichází, přes plot se představujem, podáváme si ruku, on to obchází, ještě se vyfotí s pár lidma, pak se spolu bavíme. Fakt úplně v pohodě. CD i s věnováním. Hehe...

Pak sem slyšela pár minut Wohnouty, ale to jenom ze zadu, protože se trvalo na tom, že se nesmíme rozdělit. Nikdo nechápal, co mi vadí na tom, že nevidim na stejdž, když je můžu sledovat tý obrazovce... Co asi. To se na to rovnou můžu podívat v telce, ne? Ale zas, kdyby chtěl bejt každej vepředu, tak si tam ani nezaskáčeš...

Pak Vypsaná fiXa. Tu jsem si taky užila, až na poslední minuty, kdy mladší sestřenice a BéBé někam odešly a pak mi napsaly, kde sem, no a jak tam byla přetížená síť, tak jim nepřišla moje odpověď. Mezitim je ale potkala B, která byla dost naštvaná, protože měla za nás za obě zodpovědnost. Protože jí hlavně moje matka dala úkol, aby nás tam hlídala, že prej sme ještě moc malý a že za žádnejch okolností NEsmíme do kotle... Pak sme se našly, ale odtáhly mě úplně někam doprdele, na místo, odkud sem viděla ledatak lidi předemnou a vršek stejdže...

Pak mě nějakej chlap, kterýho sem v životě neviděla řek, abych mu podržela pivo a to se stalo ještě jednou.

Pak chvíli Tleskač a asi na deset minut Horkýže Slíže, protože mě děsně seřvaly, když sem přišla s geniálním nápadem, že bychom se mohly rozdělit a za nějakej čas si dát sraz u zelenýho stanu. Protože bysme se u Zelenýho stanu nenašly... Haha. No nic, no...Oni totiž Horkýže vidět nechtěly.

Pak se mě nějaká holka ptala, kde je nějaká stejdž, tak sem jí to řekla, pak sme se chvíli bavily, potom koukla na hodiny, že už začínaj, tak mě objala a řekla, že sem vážně skvělá, že děkuje...

Pak nějaký to čekání a poslouchání Skyline, který mě teda nebrali vůbec. Díkybohu jen na chvilku, protože začínali Odečti. Sice jsme přišly kvůli tomu o téměř celý Sto Zvířat, ale mě to nijak moc nevadilo...

A pak, co dál. B tam zůstávala až do konce Nightwork a já tam chtěla tak nějak zůstat. Prostě čím později doma, tím lépe, protože už zase je to u nás celý podělaný... Vlastně asi ještě pořád.

Mladší sestřenice, K s tím souhlasila, ale pak najednou začala, že se chce vyspat a tak že chce jít spát už v deset. A že si musí vyndat čočky, že ani nevim, jak to je nepříjemný atd, atd... Nepotkat Elišku, tak se mi to přemluvit aspoň na do deseti nepovede... Aspoň chvilku z Inekafe sem chtěla slyšet. Moc je nemusim, ale slyšet sem je prostě chtěla. Řeklo se, že jo. Jenže pak začla řikat, že si chce koupit hranolky. Fajn. Tak sme došly ke stánku, což pro mě bylo velmi obtížné, protože jsem se ve skoro tmě a spoustě lidí nebyla schopná orientovat, dokonce jsem byla silně dezorientovaná a navíc mě neposlouchaly moje nohy, takže jsem se dost motala, což si všichni vykládali tak, že chci vypadat drsně a dělám vopilou, ale když se vám do toho udělá obrovskej knedlík někde v oblasti průdušek a vy prostě nemůžete dejchat, není to zrovna nejlepší... Vlastně se mi i dost motala hlava a divně mi bušilo srdce a cejtila jsem takovej ten vnitřní, ale nakonec i celkověj třas těla... No, pak si vystála frontu a když na ní přišla řada, tak řekla, že je nechce. Pak se to opakovalo se záchodama. A pak, když sme došly skoro na tu stejdž, tak řekla, že máme málo času a zatáhla mě na Monkey Busines, ze kterejch se mi začal zvedat žaludek.

Pak sa mi udělalo ještě víc blbě, takže mi vůbec nepomáhalo, že celou cestu běžela. Musela sem za ní. Na tramvajový zastávce sem myslela, že snad vomdlim. Sedla sem si na zem a snažila e najít polohu, kdy by se mi líp dejchalo. Asi po 10 minutách přijela tramvaj. Pak znova utíkala a na moje "nemůžem se zastavit, já už nemůžu" nebrala ohled. A pak jenom tak naštvaně prohodila, že se teda vomlouvá. Protože bylo "pozdě" a domu daleko, přespala sem u ní.

Jak vtipný byly pohledy lidí na mě, na neučesanou holku, která sotva šla, smrděla kouřem a pivem a byla celá špinavá od bláta...

Doma všechna euforie skončila. První, co mě přivítalo, bylo seřvání od matky, že jsem v pokoji nechala bordel. Tak jsem si to šla uklidit. Ještě mi stihla snížit kapesný, takže teď je snad ještě menší než nula, seřvat mě, že jsem prase, vyslýchat, jakto, že tak smrdim a jsem špinavá, pak mi nadávat, jak sem k ničemu, pak mi zakázala počítač a bylo jí jedno, že si chci něco poslechnout, bez obrazu, pak jsem napsala Biance, jestli nechce ven, že potřebuju vypadnout. Pak jsem dostala polívku k obědu, která je naprosto hnusná a místo 1,5 sběračky, protže jsem prostě neměla hlad, jsem dostala 4, což jsem teda do sebe nějak nacpala, ale pak mě ještě seřvala, jak sem blbá, že vůbec nejim (tak proč potom to její "nejez tolik, budeš tlustá" a "vidíš, to jsou ty tvoje...čokolády/bagety/sušenky...), že mě nikam nepustí, jestli nesnim ještě dvě housky. Tak jsme se zase pohádaly, ještě mi řikala, jak doufá, že sme byly někde vzadu, protože vepředu je to blbý, že vohluchnu, tak sem řekla, že slyšim dobře, pak že jsem vůbec nemohla rozumět, co zpívaj, protože vona byla jednou (když sme nebyli ani plánovaný nebo nám bylo hoodně málo - 2 3 roky) na Žlutym psu a tam jim vůbec nebylo rozumět a všichni skončili na pohotovosti, jakej tam byl řev, a proto to tak musí bejt na každym rockovym koncertu, i když na žádnym jinym nebyla.... Tak beru dvě housky, nechávám se s nima vidět odcházet, pak je dávám jednomu bezdomovci.

S Biankou jen tak chodíme po Flóře, pak jedeme někam, kde nevim, kde a co to je, ale taky nějakej obchoďák, protože sme se rozhodly, že prostě pojedem jinam, i když původní plán dojít pěšky na Černej most nevyšel, protože lilo... Tam jsem se rozhlížela po mym vysněnym svetru nebo košily, který sem samozřejmě nenašla (svetr jedině ve velikosti XL. I když mám ráda volnější věci, tak moje normální velikost je XS, někdy S, takže)... Místo toho jsem objevila ale docela hezký punčocháče. Takový jakože síťovaný, ale tak nějak spíš nepravidelně, ale současně uspořádaně... Prostě taková jakože divná krajka, nebo jak to přiblížit...

Na zpáteční cestě jsem potkala V, kterej byl hodně překvapenej a zajímalo ho vodkaď jedu, tak sem mu řekla, že to by chtěl vědět, což mu na tuhle jeho obvyklou otázku odpovídám pořád, pak jsme se smáli, rozloučili jsme se a já doběhla bus.

No a doma další hádka a další... Už je to tu zase. Ty zasraný pocity. A já se zničehonic rozbrečim. Je mi hrozně. Bolí to. A já sedim v pokoji, sama a chci pryč. Po další chvíli, kdy sem v pohodě a hepy, najednou další pláč. Tentokrát spíš takovej záchvat pláče. Vypsaná fiXa, pozorování z okna to hnusný šedý deštivý sídliště, kde po pěší cestě jede někdo na motorce, je-mi-to-jedno stav...

Myšlenky na sebevraždu jsou tu zase často...

Možná tu není jiný cesty. Nebo spíš jinou nezvládnu. Jsem na nic.

Jak jsem si uklízela, musela jsem pozorovat vývoj mýho úpadku ještě detailněji. Je to rok od roku, měsíc od měsíce, den ode dne horší a horší. Já jsem horší a horší. Kdybych se mohla vrátit v čase a zjistit, kde jsem udělala chybu, že se nevyvíjím, ale jdu zpět, udělala bych to. Ale nemůžu...

Shodila jsem další kilo... Moje váha je teď přesně padesát. Už si zapnu tu džínovou sukni, kterou jsem nosila někdy v šestý třídě, kdy jsem byla o deset kilo lehčí...Ale pořád si nepřipadám hubená. Protože nejsem. Jsem tlustá.

Nechci už nic.

Jenom odejít.

Nebo možná bejt normální. Jako ostatní...

Vždycky jsem se cítila tak nějak magicky, když jsem šla na jaře parkem, po cestě, kterou lemujou stromy, takový ty sakury, nebo co, za slunce a větříku, kdy okvětní lístky poletovaly všude vzduchem. Teď už ne. Spíš to vyvolává takovej smutnej pocit.

Přijde mi, že nemám perspektivu...

Chci to skončit. Co nejdřív. Vzdát se bez boje. Zachovat se jako zbabělec, protože já NEjsem hrdina. A taky nejsem k ničemu. Nebyla jsem, nejsem a asi nikdy nebudu.

Nenávidím se. Nenávdím se. Nenávidím se!

Nechci samý jedničky. I když mám velkou šanci. Stačila by jedna jednička z chemie, abych měla průměr pod 1,4, jednička z fyziky a informatiky... Ale já na to nemám. Už prostě nemůžu.

Dostala jsem dvojku z matiky. To je nejhorší známka z matiky za dlouhou dobu...Vlastně za celej rok...

Možná mají pravdu. Že si jen na něco hraju. Na něco, co jsem nikdy nebyla, nejsem, ani nebudu...

Je to na hovno. Všechno. Celkově bytí. Jenom bolest. A jestli přijde něco hezkýho, přebije to bolest dvojnásobná...

Já už to prostě dýl nevydržim. Snažim se tvářit, že nám to funguje. Ale hádky nejsou v pořádku. Ne, pokud jsou několikrát denně. Ne, pokud často končí nějakou tou fackou.... Fackou na mě. Vždycky na mě. Ne na bratra, ale na mě. Vždycky jenom já jsem ta špatná. Já a nikdo jinej. A jo. Maj pravdu.

Starost o penězích. Starost o budoucnost. Jestli vůbec budeme mít, kde bydlet. Jestli budeme mít, co jíst. Ale ne za nějakou dobu. Klidně zejtra. Klidně za tejden. Strach z otcovejch dluhů. Protože ještě pořád říká, že bydlí tady. Ale to není pravda. Jestli budeme moct studovat, jestli to a tamto...

Nechci kazit ostatním lidem o mym otci iluzy, že je to fajn chlap, kterýmu jsou kvůli něčemu vděčný jenom proto, že já mu nejsem vděčná. Protože on je původce většiny problémů, který máme, který mám. Protože 99% setkání s ním nekončí dobře. Protože bych nejraději styky s ním úplně omezila...

Prší a hřmí.

Udělat tlustou čáru za minulostí. Zapomenout, začít znova. A když to nevyjde, jako už kolikrát...

Odejít.

Someone Invisible